Úvod Dobrovolnictví Příběhy dobrovolníků

Dobrovolníkem jsem se stal ve třetím ročníku střední školy ne proto, že bych měl moc volného času, spíš jsem potřeboval pauzu od učení, něco na odreagování. Mohl jsem si vybrat sport, nějakou hru nebo spoustu dalších věcí, ale zamyslel jsem se nad svou budoucností. Díky přednášce koordinátorky dobrovolníků z KONEPu u nás ve škole jsem narazil na perfektní způsob, jak strávit volné chvilky. Takový, který nezabere moc času, naučí mě nové dovednosti, pomůže mi v budoucnosti při ucházení se o místo na vysoké škole nebo zaměstnání a v neposlední řadě mi poskytne potřebné odreagování a zábavu. Uhodli jste - je to dobrovolnictví! J Jednou za týden strávím v Komunitním centru při pardubické městské ubytovně 2-3 hodiny tím, že pomáhám dětem, jejichž rodiče na městské ubytovně bydlí, s úkoly a učením, popřípadě se zabavíme hraním společenských her apod.

Vojta, 18 let, student gymnázia

 

Proč jsem se vlastně rozhodla stát se dobrovolníkem? Nikdy jsem nebyla tím člověkem, kterému by byly problémy druhých lhostejné. Proto, když mi před rokem v mailové schránce přistála nabídka zkusit doučování dětí ze sociálně slabých rodin, nemusela jsem se dlouho rozmýšlet nad jejím přijetím. Ani s oním ročním odstupem tohoto rozhodnutí nelituji. I když to občas není tak snadné, jak se může na první pohled zdát, stále u mě převládají pozitivní pocity. Mimo to, že pomáhám druhým, získávám také cenné zkušenosti, seznamuji se se skvělými lidmi a v neposlední řadě poznávám sama sebe.

Celé je to především o tom dělat něco, co přinese radost vám a také těm, kterým pomáháte. Je to o tom, najít si, byť třeba jednu jedinou hodinu týdně a tu investovat do něčeho, co má opravdu smysl. Je to o tom mít srdce na správném místě. J

Kateřina, 21 let, studentka VŠ

 

Dobrovolnictví pro mě byla z počátku příležitost získat potvrzení o aktivitě pro přijímací řízení na VŠ. Některé školy prověřují autenticitu zájmu o studium požadavkem doložení potvrzení o absolvování podobných činností. O člověku hodně vypoví to, co dělá ve volném čase.

Zároveň je to příležitost získat první zkušenosti a praxi, což člověk může ocenit při snaze o uplatnění se na trhu práce. Proto považuji dobrovolnictví za skvělou doprovodnou aktivitu ke studiu na SŠ/VŠ.

Neziskové organizace kladou velký důraz na budování kontaktních sítí. To také znamená více možností, příležitostí, spolupráce. Po nějakém čase v této sféře člověk musí dojít k dojmu, že vše je možné, avšak ne bez druhých lidí. Právě setkání s novými zajímavými lidmi, je další nedocenitelná věc na dobrovolnictví.

Všechny 3 věci, které jsem zmínil, člověk může samozřejmě získat i jinými způsoby. Ne vždy se to však děje za doprovodu toho, že dělá něco pro lidi, kteří v životě nemají tolik štěstí. Orientace na lidský faktor dělá dobrovolnictví něčím speciálním - smysluplným. Věřím, že dobré lidské srdce je to jediné, na čem záleží.

Jakub, 25 let, trenér a aktivní sportovec, student VŠ obor psychologie

 

Při studiu jsem měl hodně aktivit – doučování spolužáků, zaučování důchodců s výpočetní technikou, organizaci letních jazykových táborů pro děti. Skokem do pracovního života tyto aktivity téměř zcela zmizely. Práce neuspokojovala moji potřebu seberealizace. Každý den byl téměř stejný, nudný, stereotypní. Jedno podzimní odpoledne 2016 jsem koukal na nové nabídky práce. Nic zajímavého v oboru jsem nenašel. Za to jsem ale našel nabídku dobrovolnictví – konkrétně doučování dětí v sociálně znevýhodněných rodinách v rámci KONEPu.

Teď, když to po roce hodnotím, tak nebylo potřeba změnit celou práci, jen bylo třeba opustit vyjeté koleje. Práce dobrovolníka mi přináší klid. Je to skvělé odreagování od každodenních problémů. Často totiž člověk zjistí, že jeho problémy, v porovnání s ostatními lidmi, nejsou zase až tak veliké.

Pavel, 26 let, IT

 

Dobrovolníkem jsem se stala již za mých mladších let, při studiích VOŠ ve Frýdku Místku. Navštěvovala jsem studentský dobrovolnický klub při Adře, v rámci kterého jsme docházeli do různých zařízení se zábavným programem, který jsme sami vytvořili. Tehdy jsem byla jediná z celé naší školy, kdo se do dobrovolnické činnosti zapojil, i když jsem šla do velké neznámé. S jistotou dnes mohu říci, že to pro mě bylo jedno z nejlepších životních rozhodnutí. Po VOŠ následovala další studia a práce a nebylo mnoho času se dobrovolnictví věnovat. V 29 letech jsem si ale opět řekla, že bych chtěla znovu zkusit dobrovolničit, jelikož mě to již tehdy moc bavilo. Rozhodla jsem se přihlásit přes Dobrovolnické centrum KONEP a rozhodně nelituji. Nyní docházím zhruba jednou za 14 dní do CEDRu v Pardubicích, kde pomáhají osobám s duševním onemocněním, a zde vedu kurzy vaření pro cca 5 klientů. Vaření miluju a líbí se mi právě idea učit tuto dovednost zvláště ty, kteří to do života opravdu potřebují. Nepředstavujte si žádné složité vaření. Ba naopak jsou to recepty jednoduché, které klienti hravě doma sami zvládnou. Už třeba těstoviny s kečupem a nastrouhaným sýrem nebo brambory na loupačku udělají radost. Jsou za pár korun a chutnají také dobře. A co mě na tom všem nejvíce baví? Spojuji příjemné s užitečným a chci pomáhat druhým. Beru to jako jedno ze svých životních poslání. Normálně se živím prací v call centru na infolince, kde taky určitým způsobem lidem pomáháte, ale kolikrát to nevede k ničemu. Vedením kurzů vaření si tak mohu odpočinout od své rutinní práce a zároveň dělat něco užitečného, co mě opravdu baví. Ano dobrovolnictví je svým způsobem druhá práce, kterou děláte zadarmo, ale úsměvy na tváři klientů a jejich vděčnost je k nezaplacení. Hřeje mě u srdce dobrý pocit a vědomí toho, že na světě dělám něco pro druhé. Čas strávený s klienty mi vždy dobíjí energii a těším se na další a další setkání s nimi. Vymaním se vždy na chvíli z "běžného života" a užívám si ty chvíle při dobrovolničení na plno. Pocity jsou to vážně krásné a těžko se popisují, ty se musí především zažít. Dobrovolnictví doporučuji využít všem, kteří se chtějí realizovat v tom, co je opravdu baví. Nasbíráte spoustu nových zkušeností a nevšedních zážitků. 

Jana, 30 let, pracovník call centra

 

Jestli pomáhat nebo ne, nikdy nebyla otázka. Jen jsem dlouho hledala formu, která by odpovídala mé povaze a ještě víc časovým možnostem. Nabídla jsem se jako dobrovolník několika organizacím a projektům, ale nikdy z toho nebylo nic dlouhodobého. A pak jsem jednou viděla letáček KONEPu, navštívila koordinátorku dobrovolnického centra a bylo to dřív, než bys řekl švec J

Rok doučuju jednou týdně jednu šikovnou holčičku němčinu. Poznávám svět, který bych určitě jinak nepoznala, a mám z toho smysluplný pocit. Nejsem si úplně jistá, kdo komu pomáhá víc…

Klára, 34 let, zákaznický servis

 

Asi zásadní je můj pohled a vztah ke všemu živému, tedy k přírodě a lidstvu obecně. Věřím, že platí přísloví: „co člověk zasadí, to také sklidí“, i když se to může mnohdy zdát nespravedlivé. Myslím, že stav jednotlivce ovlivňuje stav lidstva – tedy celku, a naopak. Vzájemná pomoc je člověku přirozená od narození a svou přirozenost ztrácí až časem vlivem poznávání a získávání vlastní identity. Vnímavý a citlivý člověk však v pomáhání pokračuje dále a rozvíjí tak ducha jednotlivce i společnosti.

Mě dobrovolnictví naplňuje a je mi velmi blízké. Samotná činnost mě baví a sdílení s klientem pro mne znamená mnohdy více, než si odpracovat 8 hod denně s výplatou. Tady pracuji jen tak pro potěšení, že prostě chci, protože od mala mám tak nějak v sobě zakotveno, že krásné věci se neprodávají ani nekupují, ty se darují. Hledal jsem proto vhodnou a smysluplnou formu, kde můžu pomoci, a spolupráce s Dobrovolnickým centrem KONEP mi toto splňuje - ať to je to výuka zdravotně hendikepovaných lidí na PC nebo pomoc s organizací společenských akcí pro veřejnost, na kterých se podílím.

Martin, 44 let, IT

 

Svým „civilním“ povoláním jsem ekonomka a personalistka v perspektivně se rozvíjející české strojírenské firmě. Mám spousty zájmů. V prvé řadě mým největším koníčkem a životní hodnotu číslo jedna je moje rodina. Dále ráda sportuji, miluji ruční práce téměř všeho druhu, ráda se rýpu na zahradě v hlíně, čtu, vzdělávám se. Před třemi lety jsem na jedné vzdělávací akci potkala několik žen pracujících v neziskovém sektoru. Já se celý život pohybovala v „zisku“ a právě si procházela obdobím hledání smyslu své práce. Slovo dalo slovo a tak jsem začala ještě vedle své hlavní práce pro jejich neziskovou organizaci pracovat. Potkala jsem díky tomu spousty dalších zajímavých lidí s jejich neméně zajímavými osudy. V rámci toho jsem se shodou dalších „náhod“ na podnětném pracovním setkání v CEDRu, který pořádal KONEP a jehož nosným tématem bylo dobrovolnictví. CEDR tak během tohoto setkání získal nadšenou dobrovolnici – cvičitelku jógy pro klienty s duševním onemocněním – a já tím další podstatný krok v mém životním úkolu – najít hlubší smysl své práce a svého bytí. Děkuji J 

Dita, 53 let, ekonomka, personalistka

 

První impuls pracovat jako dobrovolnice přišel před více než dvaceti lety. Moje dcera tehdy odešla v 17 letech studovat do USA. Bez nezištné pomoci mnoha tamních lidí by se jí těžko podařilo splnit si svůj sen, dokončit univerzitní studia a vydat se na uměleckou hudební dráhu. Když jsem měla možnost ji navštívit, přesvědčila jsem se, že lidé tam dovedou být velmi charitativní a ochotní pomoci, což dodnes obdivuji. Tak jsem  poprvé poznala, jak je v určitém okamžiku nabídnutá pomoc pro člověka důležitá, a uvědomila si, jak je báječné, že existují lidé, kteří nemyslí  pouze na sebe a své blízké. Z pomyslného plného koše dobročinnosti si moje dcera během studií pořádně nabrala. A postupem doby přišel čas, kdy i já mohu přispět k jeho naplňování - již třetím rokem působím jako dobrovolná "babička" ve školce.

Dvakrát v týdnu docházím na celé dopoledne k tříletým dětem. Pomáhám jim při hygieně, převlékání, při svačinkách a obědech, doprovázím je ven. Vyprávíme si o všem, co je zajímá, naslouchám jim, společně si hrajeme a samozřejmostí je i čtení pohádek. Děti poprvé přicházejí do velkého kolektivu a to často přináší pláč a spoustu dotazů. Pokud je ve třídě navíc “babička", může se věnovat těm, které to  potřebují, a pomoci jim překlenout pro ně tak svízelné období. Pochování v pravý čas a ujištění, že maminka je už na cestě, většinou zabere. Sama se přesvědčuji, že pomoc nás babiček je ve školkách vítaná. Ve třídě, kde je přes dvacet tříletých dětí, máme opravdu o zábavu postaráno.

Pro tuto práci jsem se rozhodla, protože vidím, že má smysl. Jednak je velmi přínosná z hlediska mezigeneračního setkávání. Pomáhá dětem při přechodu do většího kolektivu, pomáhá učitelkám při jejich práci, neboť se mohou více věnovat rozvíjení dovedností dětí. Mám-li napsat, co přináší mně, tak na prvním místě dobrý pocit, že jsem zapojená do smysluplného projektu, kde se setkávám se stejně smýšlejícími lidmi. Dále radost z malých kamarádů, že se těším z jejich důvěry, z každého jejich milého přivítání, kdykoliv za nimi přicházím. Můj den se díky nim rozzáří a naplní pozitivní energií. V neposlední řadě je pro mě důležité vědomí, že aktivně pomáhám vytvářet podvědomí společnosti o nezbytnosti pomoci druhým a také to, že mohu uplatnit své životem nabyté zkušenosti

Ivanka, 69 let, seniorka

Naši partneři